Znovu na koloběžce

Tak po 3 měsících od úrazu začínám znovu jezdit. Dnes jsem poprvé vytáhla Kostéčku. Byla poněkud pochroumaná, prasklý zadní blatník, zlomený grip, prázdné duše, ale po malém zásahu opět pojízdná.

Dala jsem si lehkých 13 km pod Kunětickou horu a moc mi to zlepšilo náladu. Zlomené klíční kosti to ani nevadí, loket se začal ozývat po 5 km ale hlavně mě přestala bolet záda. S tím se potýkám celou dobu rekonvalescence. Opravovaná místa mě ani tak nebolí jako záda, která bolí nedostatkem správného pohybu.

Po dvou měsících od úrazu jsem to také zkoušela, ale šlo to jen na malé koloběžce - Kickbike freeride a to ještě vlivem otřesů loket bolel.

Teď po 3 měsících už jsem schopná popsat můj poslední výlet v druhé polovině srpna. Tedy:

1. den 

Brno - Blansko - Sloup

cca 50 km

Téměř celé léto jsem promarodila,  střídaly se mi dny s horečkami a únavou se dny kdy mi bylo celkem dobře, a protože jsem byla neposlušný pacient, tak když mi bylo lépe, tak jsem musela něco dělat nebo někam vyrazit. Prostě jsem svému tělu nedovolila si pořádně odpočinout a tak mi to všecko vrátilo i s úroky.

Když mě praktická lékařka uznala za konečně zdravou, musela jsem hned dohnat co mi ušlo. A tak jsem se vydala na výlet do Moravského krasu.

Vlakem jsem se s koloběžkou přepravila do Brna. Už první varování mělo být to, že jsem asi v Pardubicích na nádraží ztratila tachometr. To mě trochu rozladilo, sice zapínám stopaře v Mapy.cz , ale ty o pár kilometrů obírají a taky nevidím jakou rychlostí momentálně jedu, protože mobil mám schovaný. 

Pak jsem si uvědomila, že jsem zapoměla i své náramky pro štěstí, které si vždy na výlety beru.

První den byla ale skvělý. Začala jsem v Brně na dolním nádraží, jela se podívat na brněnský židovský hřbitov a pak se napojila na cyklotrasu podél Svitavy. 

V Blansku jsem to směřovala na Moravský kras. Cesta byla sice mírně do kopce, lepší by to bylo jet obráceně, ale zas mi to tak nevadilo. U jeskyní jsem se občerstvila a dojela na kemp ve Sloupu.

Postavila jsem si nový stan a stihla jsem to akorát, protože začalo hodně pršet. Stan se osvědčil. Původně jsem měla stan pro jednu osobu velikosti rakve, byl sice lehký a skladný, ale nízký a nedalo se v něm sedět. Na čundry by byl skvělý, ale když jedu na koloběžce, přespávám v kempech a v něm se nedalo převléknout, nebo si sednout a číst si. Taky jak byl nízký jsem se docela bála, že mě na stanové loučce někdo přejede autem. Tak jsem ho nakonec prodala a koupila si nový z Decathlonu. Taky 1 osobní, sice trošku uzží, ale normálně vysoký a dobře skladný, akorát se mi vešel pod řidítka. Křest deštěm přezil dobře, výhodou také je velká apsida s podlážkou, kde se daly nechat věci a hlavně jsem v něm netrpěla klaustrofobií.

Když přestalo pršet bylo ještě docela málo hodin a tak jsem vyložila náklad a nalehko si ještě dala menší výlet dál. 

Sloup - Ludíkov - Boskovice - Sloup

cca 35 km

Po cestě mě chytla ještě jedna přeprška, ale když jsem dojela do Boskovic, udělalo se krásně. Navštívila jsem tam místní židovský hřbitov a židovskou čtvrť, doplnila zásoby a jela zpátky. Ještě jsem zhlédla zámek, hrad byl tento den uzavřený a tak jsem tam ani nešla.

Abych měla jinou cestu, vzala jsem to lesem, ale skoro celé jsem to protlačila. Říkala jsem si,na té mokré rozbahněné  cestě, že kdyby se mi něco stalo, tak mě tady nikdo nenajde.

Ale zdárně jsem dojela do kempu Relaxa. Tento kemp má super polohu pro výlety v Moravském krasu, je sice takový obyčejný, ale sprchy má zadarmo, wifi u kiosku také zadarmo i kuchyňku a hlavně byl super levný. Za noc jsem zaplatila něco kolem 100 Kč. To se vůbec nedá strovnat s kempem u Mohelnice, kde měli zpoplatněné všecko. Jediné co bylo na závadu a co se mi stalo druhý den osudným bylo, že neměl noční klid. V některých kempech u nás už to zavádějí a v zahraničních je to běžné. Kemp už byl po mém druhém příjezdu docela plný. Do noci tam vyřvávali lidi u táboráku,a  když už jsem usínala spadlo mi na stan pobíhající dítě, takže jsem musela vstát a překolíkovat stan. No a pak už jsem skoro celou noc nespala. 

2. den Sloup - Rájec Jestřebí - někde před Lomnicí

cca 30 km

Usnula jsem až k ránu, byla i docela zima a když jsem se probudila bylo i dost hodin. Plán byl, dojet na Vysočinu k Medlovskému rybníku. Což mělo být něco kolem 80 km. 

Sbalila jsem se a vydala na cestu. Bylo to stále pořád do kopce. V Rájci - Jestřebí jsem se na chvíli stavila u zámku a pak pokračovala dál.

 Byla jsem ale děsně unavená a vůbec mě to nebavilo. 

Když jsem projižděla Čenou horou, chvíli jsem přemýšlela jestli si nemám v pivovaře dát malé pivo. Mimochodem, vůbec jsem nevěděla, že tento pivovar leží v tomto kraji.

Měla jsem časový skluz, už jsem věděla, že za světla na Vysočinu nedojedu. V okolí se ale podle mapy žádný kemp nenacházel. Tak jsem si řekla, že dojedu aspoň někam pod Pernštejn a tam si budu hledat nocleh.

V Lomnici měl být další židovský hřbitov do sbírky a taky hospoda, takže jsem plánovala, že si tam dám jídlo a odpočnu.

A tak když se konečně našel kopec dolů, chtěla jsem nahnat čas a tak to rozjela. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už jedu rychleji ( absence tachometru ) do zatáčky jsem raději začala brzdit. a to už jsem ve vteřině věděla že bude zle. Nebyl to nějaký velký držkopád, prostě jsem to položila na bok. Bylo tam asi několik náhod, štěrk, možná únavou jsem špatně zareagovala a dostatečně nezatížla zadek koloběžky, prostě se mi to podsmeklo. 

První vteřiny si pamatuju přesně, moje rameno bylo v divné poloze, ale nic mě nijak zvlášť nebolelo. Uvědomila jsem si, že sedím na silnici ve prostřed, v zatáčce, že mě tam asi něco sejme. Nevím jak, jsem asi jen tou jednou pohyblivou rukou posunula naloženou koloběžku do příkopu a našla mobil. Mám apku Záchranka, ještě jsem si pamatovala, že musím zapnout data aby to fungovalo. Dovolala jsem se na linku do Tišnova a tam  podle GPS viděli kde jsem. V tu chvíli bych nebyla schopná popsat kde se nacházím, to je výhoda moderní techniky.

Sanitka pro mě přijela, ani nevím za jak dlouho, tu dobu mám trošku v mlze. Vím jen, že projela 4 auta a zastavilo až to páté, ale to říkám, že už pro mne jedou, že jsem si sama zavolala sanitku.

Odvezli mě do Brna do nemocnice U sv. Anny. Původně jsem si myslela, že to bude jen vyhozené rameno a odřený loket, ale po rentgenu jsem se musele smířit s tím, že si tam nějaký čas poležím.

Výsledek byl zlomená klíční kost a rozdrcený loket. Nebudu dělat hrdinku a přiznám, že jsem si první noc poplakala. Ne bolestí ale naštvaností sama na sebe a nad ztraceným časem a zkaženým výletem. 

Ale teď po 3 měsících už vidím, že jsem se z nejhoršího dostala, jen vidina těch dalších operací co mě čekají mě trochu znervózňuje. Teď už mám ruku celkem rozcvičenou, dělám témeř vše, ale budou mi vyndávat železo co tam mám navíc. 

K ježdění na kolobežce se ale musím vrátit, bez ní mě bolí záda a chybí mi ten krásný pohyb na čerstvém vzduchu. 

V čase rekonvalescence jsem měla štěstí na možnost týdenního pobytu u moře. Do Chorvatska mě pozvala kamarádka Lenka, která tam má apartmán a umí i masírovat, takže se o mne krásně postarala a v počátku mi ruku rozhýbala a moře tomu taky napomohlo. 

Dostala jsem od života upozornění, že nic se nemá přehánět a že mám trochu zpomalit.